ROZSAH A VLIV ARABSKÝCH DĚJIN
Napsáno speciálně pro současné dílo
Od Dr. TH. NÖLDEKEA
Profesor na univerzitě ve Štrasburku atd.
Pokud na světě existuje oblast, která nutí své obyvatele k přijetí určitého způsobu života, pak je to Arábie a oblasti, které s ní na severu sousedí, Sinajský poloostrov a syrská a mezopotámská pouště. Velká většina obyvatel v těchto končinách je nucena vést kočovný život, protože místa, kde je možné se věnovat zemědělství, jsou poměrně vzácná a občasné deště, které se rozprostírají jen na omezených plochách, poskytují pastvu pro jejich stáda hned v jedné části a hned v druhé, ale nikdy ne na delší dobu. Celý charakter beduínů je podmíněn tímto kočovným způsobem života (plným útrap a strádání, i když ne namáhavým) s jeho neustálými boji s konkurenty o základní životní potřeby. Obyvatelé oáz, kteří se trvale usazují na preferovaných místech, se od beduínů v mnoha ohledech liší, ale přesto jsou silně ovlivněni beduínským způsobem života a myšlením. V celé této rozlehlé oblasti život probíhá v neustálých změnách, přesto zůstává v podstatě stále stejný. Pokud jeden kmen zanikne, migruje jinam nebo se obrátí k zemědělské činnosti někde v blízkosti pouště, jeho místo zaujme jiný, který žije přesně tak, jak žil. Průběh dějin však ukázal, že v této pouštní rase existovaly intelektuální síly, které se zdají chybět jiným kmenům žijícím v přesně stejných podmínkách, jako například Berberům na Sahaře.
ARABOVÉ V MINULOSTI A SOUČASNOSTI
Nemáme jisté znalosti o vztahu, v jakém se nacházejí semitské kmeny pouště, s nimiž se poprvé setkáváme ve Starém zákoně (Izmaelitové, Midianité atd.) a které se tam jeví jako blízce příbuzné Izraelitům, k Arabům pozdějších dob. Pokud však můžeme soudit, podobají se jim přesně. Syn pouště rád sklízí tam, kde nesesel; nejenže plení velbloudy a menší dobytek cizích beduínských kmenů, ale pokaždé, když má příležitost, pohlcuje obilná pole rolníků, kteří žijí na okrajích pouště, nebo si odnáší nasbírané plody jejich dřiny. Tak za starých časů pouštní kmeny při jedné příležitosti skutečně přešly Jordán do střední Palestiny a naprosto vyplenily obyvatele, dokud je ti pod vedením Gedeona nevyhnali a neutrpěli na nich krutou potupu (Soudců 6-8). O něco později vpadla horda amalekitských obyvatel Sinajského poloostrova do jižní Judeje a Filistie, ale David, který tam žil v exilu, je přísně potrestal (1. Samuelova xxx). Takové kmeny se často podobným způsobem ukázaly jako mimořádně problematické pro zemědělské obyvatelstvo na okraji pouště. Pokud však státy, ke kterým tito rolníci patří, vynaloží jen určité úsilí na obranu svého území, nebezpečí není vážné; beduíni totiž v srdci nejsou nijak zvlášť stateční. V mnoha případech mohou rolníci, kteří si budou chránit svůj majetek, těmto dravým vpádům úspěšně odvrátit. Zejména nenomádští osadníci ve vnitrozemí Arábie se zdají být vždy statečnější než nomádské kmeny. Ty by se jen těžko obešly bez produktů zemědělství a pěstování datlových palem, zatímco obyvatelé oáz, pokud si přejí jakýkoli styk s jinými oblastmi, jsou nuceni udržovat přátelské vztahy s beduíny, jejichž obydlími vedou jejich obchodní cesty. Smlouvy se tedy uzavírají v zájmu obou stran a pravý Arab je dodržovatelem smluv.
Žalostným shodou okolností se stalo, že nomádi značně rozšířili svou doménu na úkor zemědělců. Dokonce i v Palestině nyní beduíni, kteří žijí ve stanech, pasou své velbloudy na mnoha místech, kde dříve izraelský zemědělec sedával pod svou vlastní vinnou révou a fíkovníkem a obdělával svou půdu voly a osly.
JMÉNO ARABA
Skutečný význam jména „Arab“ se zdá být „poušť“. Poprvé se s ním setkáváme, nebo se tak alespoň zdá, v různých formách v asyrských nápisech z devátého století.[1] Ve Starém zákoně jej nelze s jistotou identifikovat před dobou Jeremiáše.[2] V nápisech krále Dareia Hystaspa se Arabaya jeví jako mezopotámská, syrská a sinajská poušť. U Řeků se s termíny „Arab, Arábie“ setkáváme poprvé u Aischyla (Peršanům 316; Prom. 422), ale básníkovy představy o situaci v zemi jsou zcela mytické. Hérodotos je s ním naopak plně obeznámen; zajímá se zejména o oblast osídlenou Araby, která tvoří spojení mezi Palestinou a Egyptem, jež mělo takový význam pro perské království, a nejen pro něj samotné. Jeho současník Nehemjáš je se jménem „Arab“ (kap. 2, 19; 4, 7; 6, 16) dobře obeznámen, stejně jako Xenofón. Ten používá název „Arábie“ zejména pro mezopotámskou poušť (Anab. 1, 5, 1); a právě tuto oblast pozdější Syřané jednoduše a čistě nazývají „Arab“. Název přetrval od té doby až dodnes, zejména mezi samotnými lidmi. Dlouho symbolizoval jak národnost, tak jazyk. Je pravda, že i v dobách poměrně vzdálených se Arab chápal konkrétněji jako beduín; jak je tomu i v sabejských nápisech. Tito se však od usedlých obyvatel země přesněji odlišují použitím množného čísla, ve staré podobě A’rab, později častěji Orban.
Mnoho učenců se domnívá, že všechny civilizované semitské národy ve skutečnosti vznikly z Arábie a jsou, jak to Sprenger[3] formuluje, „beduínskými nánosy“ („abgelagerte Beduinen“). Otázka, zda byla Arábie v konečném důsledku původním domovem Semitů, nebo zda se tam v primitivních dobách přestěhovali z Afriky, není tímto předpokladem ovlivněna.[4] V každém případě jazyk Hebrejců a Aramejců stále nese stopy skutečnosti, že jejich předkové byli kdysi kočovným národem, což (alespoň pokud jde o prvního) do jisté míry potvrzuje starozákonní tradice. Je pravda, že všude, kde máme nějaký historický záznam, je zřejmý kontrast mezi těmito civilizovanými národy a obyvateli pouště. Můžeme si však představit, že se s nimi stalo totéž, co můžeme opakovaně pozorovat u arabských kmenů pozdějších dob. Postupně, zčásti a zčásti rychle, se vydávají z vlastní Arábie. Syrské a mezopotámské pouště, jakkoli se nám zdají neúrodné, nabízejí kočovníkům určité výhody oproti oblastem na jihu. Srážky jsou poněkud vydatnější. Kočovníci se dostávají do bližšího kontaktu s usedlými národy a jakkoli beduín (hrdí na svou svobodu a šťastní ve svém volném čase) může shlížet svrchu na pilného rolníka a dokonce i na řemeslníka, větší bezpečí a jistota získání denní potravy ho vede k tomu, aby se, kdykoli se naskytne příležitost, věnoval zemědělství v oblasti plné zeleně. Tento proces byl někdy doprovázen násilím vůči dřívějším osadníkům, ale často probíhal mírumilovně. Jedna vlna Arabů tak pomalu předjížděla druhou. Jména, která převládají ve starších částech Starého zákona (Izmaelitové, Midianité atd.), brzy upadají do pozadí. Výskyt jména „Arab“ může sám o sobě naznačovat příchod nových kmenů do těchto oblastí.
ARABOVÉ A JEJICH SOUSEDY
Ve čtvrtém století př. n. l. nacházíme jižně od Palestiny arabský kmen Nabatejců a tentýž kmen brzy poté vytvořil usazený stát, který se rozkládal na východ od starověkého území Izraele až k Damašku, dosáhl značné civilizační úrovně a udržoval si laxní závislost na Římě, dokud jej Traján v roce 106 nezničil; rozhodně to nebylo ve skutečný prospěch říše. V prvním století našeho letopočtu se setkáváme s knížaty a šlechtici s arabskými jmény v Edesse, Palmýře, Emese a Hatře. Bohaté zásoby nápisů v Palmýře ukazují, že větší část obyvatelstva tohoto aramejsky mluvícího obchodního města, obklopeného ze všech stran pouští, byla arabského původu. Zdá se, že během postupného úpadku seleukovské říše Arabové v několika případech získali nad těmito oblastmi nadvládu, stejně jako v pozdějším období se v Sýrii a Mezopotámii během úpadku chalífátové dynastie dostali k významu členové různých beduínských kmenů. Četné usazené arabské kmeny tak žily v mnoha částech Sýrie jako římští poddaní. Postupem času se všichni tito Arabové, kteří žili ve městech nebo vesnicích, stali Aramejci; i předtím vždy používali ve svých nápisech aramejštinu – pokud nepsali řecky – protože arabština tehdy nebyla považována za vhodný jazyk pro psaní.
V této době vznikla dvě nová jména pro Araby, „Saracéni“ a „Taitové“. Ptolemaios (5, 16) zmiňuje Σαρακηνή jako oblast na Sinajském poloostrově.[5] Obyvatelé této oblasti, kteří jsou arabské tradici neznámí, se museli v římských provinciích ve svém okolí proslavit; těžko se domníváme, že jinak než dravými vpády, kdy bránili v pochodu karavan nebo jim vybírali vysoké mýtné. V této oblasti se tak všichni beduíni začali nazývat Saracéni (Σαρακηνοί), aramejsky Sarkaje, obvykle bez příliš příznivého významu. S druhou formou se setkáváme v dialogu o Osudu, který napsal kolem roku 210 n. l. žák Bardesana.[6] Toto označení se poté stalo všeobecným; proto se velmi často vyskytuje u Ammiana Marcellina. Jméno „Saracén“ se na Západě používalo i v pozdějších dobách, pravděpodobně spíše vlivem literatury než ústní tradice, a používalo se pro všechny Araby, a dokonce i pro všechny muslimy bez rozdílu.
Stejným způsobem a ve stejnou dobu začali Syřané z Edessy a obyvatelé Babylonie používat označení „Taits“ pro všechny Araby. I když nevíme nic o samostatném kmeni Saracénů, který musel jako takový velmi brzy přestat existovat, máme v arabské literatuře dostatek a důvěryhodných informací o Tai. Jejich hlavní sídlo bylo v severním Nedždu, ale rozšířili se do mnoha směrů. Ani dnes jejich jméno zcela nevyšlo z paměti.[7] Postupně Aramejci začali všechny Araby nazývat „Tayaye“ a Peršané toto jméno od nich převzali.[8] U těch druhých se vyslovuje Tadžik, Tazik ve své starší podobě (s perskou příponou) a Tazi v pozdější podobě.[9] Sami Arabové řadí Tai mezi kmeny, které kdysi žily na jihu Arabského poloostrova. Pravděpodobně máme pravdu, když spojujeme jejich objevení na severu s novou vlnou, která přinesla do severních oblastí značný počet kmenů z jižní Arábie; kmenová migrace, o níž má arabská tradice mnoho co vyprávět a zčásti je autentická.
Arabové byli v té době známí pouze jako zcela divoký národ. Ammianus o nich říká: „natio perniciosa“ (14, 4, 7), „nec amici nobis unquam nec hostes optandi“ (14, 4, 1). Celý popis, který podává na základě dobových informací (14, 4), je velmi poučný, i když v některých detailech poněkud jednostranný a přehnaný. Když říká, že Saracéni žijí z masa a mléka a že většina z nich nezná pšenici ani víno, toto tvrzení souhlasí s tím, že v ne o mnoho později syrském Vita Simeona Stylita[10] mnoho „Taitů“ nevědělo, co je chléb, ale žilo výhradně z masa. Není pochyb o tom, že severní beduíni, jediní, které měl autor na mysli, měli jen zřídka příležitost sehnat si datle. Chléb je v Arábii luxusním zbožím i v současnosti. Beduíni ze sinajské oblasti, s nimiž měl Svatý Nilus (5. století n. l.) co do činění, byli zcela mimořádně barbarští.[11]
ARABSKÁ CIVILIZACE
Doposud jsme zcela ignorovali sídla vyšší civilizace, která se ve starověku nacházela na Arabském poloostrově. Již ve druhém tisíciletí př. n. l. se v jihozápadní Arábii, v Jemenu, zemi Sabejců a Himjárů, která byla díky pravidelným dešťům tropického léta dobře uzpůsobena pro zemědělství, vyvinula civilizace, která po sobě zanechala v troskách obrovských budov a četných nápisech památky, jež dodnes vzbuzují náš obdiv. Řekové a Římané nebyli bezdůvodně, když hovořili o εὐδαίμων Ἀραβία, Arabia Felix, ačkoli jejich představy o povaze a rozsahu této „bohaté“[12] země byly z velké části snesitelně vágní.[13] Několik pasáží ve Starém zákoně však svědčí o vysoké pověsti slávy a lesku Sabejců. To je zvláště patrné v legendě o návštěvě královny ze Sáby u Šalomouna (1. Královská 10, 1-10). Nemálo z velké části bohatství Sabejců pramenilo z jejich monopolu na obchod s určitými vonnými látkami, zejména s kadidlem, které se ve starých dobách používalo v obrovském množství při obětech. Tyto vonné látky, zejména kadidlo, jsou v různých pasážích Starého zákona zmiňovány spolu se zlatem a drahými kameny jako jedny z pokladů Sabejců (1 Královská 10, 2, 10; Jeremiáš 6, 20; Ezechiel 27, 22; Izajáš 70, 6). Tyto a další produkty byly na sever přepravovány sabejskými karavany (srov. Izajáš 70, 6; Tobiáš 6, 16). V nápisech severního Hidžázu máme nyní listinné důkazy, které dokazují, že Sabejci zřizovali stálé obchodní stanice v určité vzdálenosti od své vlastní země. Na vrcholu své prosperity museli uplatňovat nemalý civilizační vliv na zbytek Arábie, zejména na ty části západu, kterými procházeli na svých pravidelných cestách. Jim Thamuďané, s jejichž stavbami (dříve známými pouze ze zpráv arabských spisovatelů) nás seznámila práce Doughtyho a Eutinga, a Nabatejci, kteří byli s Thamuďany úzce spjati, pravděpodobně vděčí za první prvky své kultury. Písemné znaky, které k Sabejcům přišly ze severu v velmi raných dobách, byly jimi v nejrůznějších transmutacích rozšířeny po velkých částech Arábie, až po okolí Damašku na jedné straně a Habeše na straně druhé. Celkově vzato však civilizace starověkého Jemenu přinesla pro zaostalý svět jen málo ovoce. Země kolem Středomoří nedostaly z této odlehlé oblasti žádný intelektuální podnět, o kterém by stálo za zmínku, ani stará semitská civilizace, ani Írán, nezískaly více. A od té doby, co sláva země Sabejců opadla, se její vliv na ostatní Araby stal nevýznamným.
Úpadek národa byl pravděpodobně způsoben různými příčinami. Je jisté, že arabská tradice, která v tom vidí následek jediné katastrofy – protržení přehrady v Maribu, která byla nezbytná pro pravidelné zavlažování – zdaleka není adekvátním vysvětlením. Samotné protržení přehrady muselo být důsledkem zanedbání ze strany degenerované rasy. Na tradici však může být něco pravdy, protože spojuje úpadek tohoto pozoruhodného lidu, alespoň nepřímo, s velkou migrací jemenských kmenů na sever. V té době – kolem druhého století n. l. – se zdá, že v celé civilizaci velké části Arábie nastal jakýsi retrográdní pohyb. V určitých obdobích dokázalo velké množství Arabů psát, alespoň hrubým písmem, jak dostatečně dokazují četné krátké nápisy; kolem roku 600 bylo umění psaní v Arábii tajemstvím několika málo lidí. Dokonce i v Jemenu se snesitelně důvěryhodné tradice jeho vrcholných dob zachovaly jen mezi jednotlivci. Dobytí země nenáviděnými Habešany (525 n. l.) pravděpodobně rozbilo poslední zbytky národní síly a perské dobytí (kolem roku 570 n. l.) ji nedokázalo znovu oživit. Je pravda, že civilizace Jemenu byla stále nadřazená civilizaci zbytku Arábie; například se zde vyráběly poměrně významné zbraně a materiály na oděvy. Matné povědomí o velkých věcech, které země dokázala, stále přežívalo. Protože však o tom neexistovaly žádné historické záznamy, pozdější Jemenčané se snažili ospravedlnit slávu svých předků extravagantními vynálezy a ukázat, že vykonali mnohem větší činy, než jaké vykonali Korejšité v čele muslimů.
Nicméně faktem zůstává, že civilizaci Sabejců je při určování místa Arábie v dějinách sotva třeba brát v úvahu. Má menší význam než podřadná civilizace jiných národů méně vzdálených od hlavního děje událostí. Hlavní dějiště starého sporu mezi Východem a Západem, který se Řekům tak živě představil v perských válkách, bylo v posledním století před Kristem přeneseno do Sýrie a zemí kolem Eufratu a Tigridu. Arabové ze severních oblastí byli vtaženi do boje Římanů s Parthy a Peršany. Byli vždy k dispozici pro drancování nepřátelského území nebo pro obtěžování svých krajanů na druhé straně. Pro velmoci bylo sotva možné ovládnout poušť a byl by to poněkud nevděčný úkol; ale mohly silně ovlivňovat beduíny různými nepřímými metodami. Arabské dynastie v pohraničních oblastech byly pro tento účel obzvláště užitečné; Zaujímali nepříliš přísnou nezávislost a byli vždy vnímáni s podezřením, ale své divoké příbuzné, s nimiž byli neustále v kontaktu, dokázali držet na uzdě mnohem účinněji než běžní císařští nebo královští úředníci.
V této souvislosti si na římské straně zaslouží zvláštní zmínku křesťanští fylarchové kmene Ghassan. Jejich hlavní město se nacházelo nedaleko Damašku a hráli poměrně důležitou roli v událostech šestého století. Na perské straně působili po mnoho let vazalští králové kmene Lachm, který sídlil ve významném městě Hira poblíž starověkého Babylonu. Obě dynastie byly respektovány a obávány téměř až po hranice Arábie. Ve vnitrozemí země vznikly také rozptýlené monarchie. Zejména známe některé panovníky z rodiny kmene Kinda, jejichž domovem byl Hadramaut, daleko na jihu; vládli s vervou v různých částech Arábie, podobně jako knížata dynastie Haïl v současnosti.
Tato svrchovanost však neměla dlouhého trvání. Arábie se nehodí pro monarchii. Beduín má příliš silnou zálibu v nezávislosti; zdráhá se i mírových podniků pro svůj vlastní prospěch, pokud vyžadují disciplínu a podřízenost. Vláda musí být stejně moudrá a pevná, má-li ovládat nezvladatelného nomáda s jeho volnými vazbami na půdu. Beduín se drží své rodiny, svého kmene, své rasy. Ochotně se poddává návrhům nejvýznamnějších a nejzkušenějších náčelníků svého kmene, ale jen potud, jak se mu zlíbí. O skutečné vládní autoritě nemůže být řeč. Tak tomu bylo i v několika málo městech ve vnitrozemí. Rozhodnutí hlav rodin měla značnou váhu, ale žádnou donucovací sílu. Mohlo se stát, že se jednotlivci nebo rodiny držely stranou tažení podniknutého z iniciativy nejvýznamnějších mužů kmene, nebo se vrátily dříve, než bylo dosaženo jeho cíle, a nikdo jim v tom nemohl zabránit. Možná by museli snášet opovržení a výsměch v próze i verších, a k tomu je pravý Arab stejně citlivý, jako je přístupný hyperbolické elogii. V Arábii, tehdy stejně jako dnes, nikdy nepanoval mír dlouhodobě. Někdy docházelo k svárům mezi velkými kmeny nebo skupinami kmenů, jindy k hádkám v užších mezích. Zvedání velbloudů a využívání pastvin a studní patřících jinému kmeni představovalo časté důvody ke svárům. Pokud se prolila krev (což se obvykle dělo neúmyslně), volala po krvi. Arab není od přírody krvežíznivý, ale vášeň pomsty za své povražděné příbuzné ho může dohnat k zuřivé krvežíznivosti. Strach z krevní msty a úvaha, že v míru, který musí být nakonec uzavřen, musí být kmenu, který utrpěl nejvíce, vyplacena odměna úměrně k jeho ztrátám, obvykle vede bojující k tomu, aby si dávali pozor, aby nezabili příliš mnoho nepřátel, a to ani na postiženém poli. Vražda nebo i těžké zranění může vyvolat dlouhé roky svárů mezi blízce příbuznými rodinami.
Silnou nápravou bezpráví však je vliv zvyků a tradic. Autorita (jak již bylo naznačeno) do značné míry kompenzuje nedostatek politických omezení. Autorita tohoto charakteru se nejsilněji projevuje u lidí s aristokratickým duchem, který Arabové sdílejí s jinými kočovnými rasami. Cizinec nemá žádná přirozená práva, ale pokud si ho kterýkoli člen kmene vezme pod svou ochranu, získává ochranu celého kmene, a tudíž i bezpečí pro svůj život a majetek.
KOREJŠTINA Z MEKKY
Kolem roku 600, a pravděpodobně i značně předtím, dosáhli Korejci z Mekky zvláštního a výjimečného postavení. Tam, v naprosto pustém údolí a poblíž pramene brakické vody, stála svatyně. Kolem ní se usadily některé rodiny klanu Fihr, které patřily k beduínskému kmeni Kinana, a založily pod názvem Korejš volný stát, jaký se často vyskytuje v Arábii. Značná oblast v bezprostřední blízkosti jejich svatyně mohla být pravděpodobně uctívána jako svatá půda, na které se nesměla prolévat krev, dlouho předtím, než se jí Korejci zmocnili. Korejci, takto chráněni před újmou a vysoce vážení jako strážci Kaaby (malého, čtvercového primitivního domu uzavřeného v budově otevřené k nebi), obrátili svou pozornost k obchodu. Vysílali své karavany široko daleko, jak to dělali v dávných dobách Izmaelité a Sabejci.[14] Korejští obchodníci cestovali jako obchodníci do Gazy, Jeruzaléma a Damašku, do Hiry na Eufratu, do Sany v Jemenu a dokonce překročili Rudé moře do Habeše. Tímto způsobem nejenže získali značné bohatství podle arabských měřítek, ale také něco mnohem cennějšího – širší duševní obzor než beduíni a obyvatelé oáz a znalosti o lidech a záležitostech. Ačkoli nikdy zcela nedosáhli pravidelné politické organizace, Wellhausen má pravdu, když říká: „Všimli jsme si určité aristokratické dědičné moudrosti, jako v případě starověkého Říma a Benátek.“[15]
Jedním z důsledků praktické povahy a střízlivého smýšlení Korejců bylo, že nevyprodukovali žádného významného básníka, zatímco všechny chudé kmeny beduínů v jejich okolí dosáhly v této oblasti velkých úspěchů. Byli lépe živeni než beduíni (i když v žádném případě ne luxusně) a nebyli zdecimováni konflikty, jejich počet rychleji rostl a v Arábii má početní síla kmene hodně společného s úctou, s níž je chován. Jejich prosperita jim umožňovala projevovat štědrou pohostinnost a hladový beduín si velmi váží hostitele, který mu pro jednou dovolí se najíst do sytosti. Můžeme se domnívat, že to byli Korejci, kdo propojil každoroční pouť na horu Arafat, která ležela hned za jejich svatou zemí, a údolí Mína s chrámem v Mekce, který se v něm nacházel. Mekka se tak stala místem, kde se Arabové z nejrůznějších kmenů setkávali každý rok z daleka i zblízka. Ještě před vznikem islámu byl kmen Korejců velmi vážen široko daleko. Ale ať už zkoumáme jakkoli příčiny, které je povýšily nad ostatní Araby, stále zůstává poněkud záhadou, že toto vyprahlé a pusté hnízdo v té době dalo vzniknout tolik mužů, s výjimkou proroka, kteří, když se ocitli v naprosto neznámých okolnostech, se skvěle osvědčili jako generálové a státníci. Historie nám staví před několik podobných problémů v souvislosti s náhlým objevením se mnoha významných mužů na stejném místě.
V té době existovalo mezi obyvateli střední Arábie mnoho pozůstatků barbarství. Například zvyk pohřbívat zaživa novorozené dcery byl velmi běžný. Náklady na krmení a výchovu dívek v této nehostinné zemi byly břemenem, které se neslo neochotně; pravděpodobně hrozný způsob, jakým se jich zbavovaly, měl původně nějakou souvislost s náboženskými představami. V dávné minulosti Semité, stejně jako mnoho jiných národů, považovali pokrevní příbuzenství pouze na základě nejjistější záruky, a to společné matky. U Arabů a dalších národů nacházíme pozůstatek tohoto názoru, jinak již dávno opuštěného, ve skutečnosti, že muž mohl považovat svou nevlastní matku za součást svého dědictví a vzít si ji za manželku. Otec velkého Omara byl potomkem takového manželství.
ARABSKÁ POEZIE
Přesto nemůžeme nepozorovat zřetelný intelektuální pokrok u Arabů v období, které nyní uvažujeme. Ten se projevuje zejména v rozkvětu poezie. Má čistě národní charakter a zcela se liší od poezie severních semitských ras jak strukturou, tak obsahem. Známe ji pouze v její plně rozvinuté podobě, nejstarší básně, které se k nám dochovaly v přijatelném stavu, mají přesně stejný charakter jako ty pozdější, ale i ty pocházejí nejpozději z první poloviny šestého století. Veškerá arabská poezie je rýmovaná a rým převládá i v určitých slavnostních způsobech řeči, které nepodléhají přísným metrickým pravidlům, jako jsou apothegma věštců. Vzhledem k tomu, že tato forma poezie, do té doby všude neznámá, se po čtvrtém století dostává do popředí v latinských a řeckých básních lidového a zbožného charakteru, jsme vedeni k domněnce, že v používání této umělecké metody může existovat nějaká souvislost se západní poezií, která se mezi Araby mohla začít používat přibližně ve stejnou dobu. Společným původem by mohla být Palestina nebo Sýrie. Původní formou byla pravděpodobně rýmovaná próza. Celá záležitost je však nedokazatelná.
Přijetí této domněnky by neuškodilo originalitě arabské poezie. Mezi její velké přednosti patří mimořádně jemný cit pro rytmus, který projevují zcela negramotní arabští autoři těchto básní a ústně předávaných rapsodií, pečlivým dodržováním metru, který mnohem přísněji než básně řecké a latinské poezie uplatňují princip kvantity. V podstatě se tyto básně obecně zabývají běžnými tématy a zájmy beduínského života, ačkoli je často idealizují; a nezřídka jsou nápadné i vznešenější myšlenky. Někteří slavní básníci, kteří podnikali dlouhé cesty, někdy žili v křesťanském prostředí na dvorech arabských vazalských králů, někdy až do Jemenu, připravili cestu islámu šířením myšlenek zabarvených křesťanským myšlením. Duch, který oživuje vznešené příběhy arabských hrdinů a úctyhodných osobností, jež vznikly v této době, ukazuje na pokrok v kultuře. Zdá se, že jedna jedinečná instituce měla velmi příznivé výsledky; během určitých měsíců všichni pohanští Arabové dodržovali Boží příměří, v němž byly odloženy zbraně a neprolévala se krev. Během tohoto období se přátelé a nepřátelé setkávali v určitých časech a na určitých místech, původně nepochybně k slavení náboženských obřadů. Postupně však ty druhé ustupovaly do pozadí; probíhala jednání, uzavíraly se smlouvy, básníci si nacházeli publikum, veselí a čilý provoz byly na denním pořádku. Dokonce i během festivalu v Mekce, který si zachoval více svého náboženského charakteru, se pestrý program odehrával v plném proudu.[16]
NÁBOŽENSTVÍ STAROVĚKÝCH ARABŮ
O náboženství starověkých Arabů nemáme mnoho znalostí. Wellhausen právem nazývá své obdivuhodné dílo na toto téma Reste arabischen Heidenthums. Nicméně si můžeme být jisti některými body, které jsou s ohledem na naši současnou úvahu obzvláště důležité. Pohanští Arabové měli mnoho svatých míst a mnoho ceremoniálních obřadů, ale velmi málo vážného náboženského přesvědčení. Lidé, od přírody přehnaně konzervativní, dodržovali zvyky svých otců, aniž by se zabývali jejich původním významem, obětovali bohům oběti (většinou hrubé kamenné fetiše) a pochodovali v průvodech kolem jejich svatyní, aniž by se příliš spoléhali na jejich pomoc nebo před nimi měli velkou úctu; volali k mrtvým: „Nebuďte od nás daleko,“ aniž by s tímto voláním spojovali myšlenku budoucího života, který mu jediný dával smysl. Na severu divoký král Mundhir ben Ma-assama (505-554) stále obětoval davy křesťanských zajatců na počest bohyně planety Venuše, stejně jako to Izraelité dělali kdysi dávno na počest svého Boha.[17] Arabové ze Sinajského poloostrova rovněž obětovali lidské oběti planetě Venuši,[18] a máme další zprávy o podobných lidských obětech mezi Araby na severu. Možná, že jejich blízký kontakt s křesťany a stoupenci jiných nadřazených náboženství do jisté míry oživil starou semitskou náboženskou horlivost a fanatismus mezi Araby. Dále na jih nacházíme jen slabé stopy lidských obětí a můžeme je považovat za prakticky vyhynulé v době Mohameda.
Mezitím však Arabové, kteří navázali užší vztahy s Římskou říší, a většina těch, kteří zaujímali podobný postoj vůči Persii, přijali alespoň povrchní formu křesťanství. Někteří křesťané žili i ve vnitrozemí Arábie, zatímco na jihu si křesťanství již dávno získalo značnou základnu. Židovský vládce ho nějakou dobu pronásledoval; nakonec bylo osvobozeno habešským dobytím, ale od té doby dosáhlo jen malého pokroku. Křesťanství, jak ho praktikovali Syřané, nebo, co je ještě horší, Habešané, nebylo dobře uzpůsobeno k získávání proselytů mezi Araby. Kdyby na tyto oblasti působila disciplinovaná síla Říma, situace by pravděpodobně byla jiná. V Arábii byli tu a tam Židé a stejně jako Židé v Habeši se zdá, že většina z nich nebyla pravými dětmi Izraele, ale rodilými konvertity k judaismu. Arabští Židé, ačkoli neměli velké teologické znalosti, se svého náboženství striktně drželi. Většina Arabů se skládala z pohanů, kteří ze svého náboženství vyrostli. Pravděpodobně existovali muži, kteří si byli vědomi nedostatků tohoto stavu věcí a uznávali, že křesťané mají v mnoha ohledech oproti pohanům výhodu. Vypráví se o určitých osobách z Mekky a jejího okolí, které přijaly a dokonce kázaly monoteistickou víru víceméně křesťanskou, ale podrobnosti jsou velmi nejasné. Na začátku sedmého století by jistě ani ten nejhlubší a nejbystrejší pozorovatel nemohl předvídat, že v srdci Arábie brzy vznikne náboženství, které povede k založení arabské říše, jež má dát nový tvar rozsáhlým oblastem světa, včetně zemí, které byly domovem nejstarších civilizací.
MOHAMMED
Muž, jehož energie jasně a prakticky vyjadřovala temný impuls k čistšímu náboženství, se zrodil uprostřed světsky moudrých Korejců. Zpočátku opovrhován svými střízlivě smýšlejícími spolukmenovými druhy, postupně pro svou víru zvítězil a zemřel jako světský i duchovní vládce Arábie. Právě kombinaci vlastností, které si v jeho povaze do jisté míry protiřečily, vděčil za svůj úspěch u takové rasy. Pevně věřil ve své poslání a byl bezskrupulózní ve výběru prostředků; byl kataleptickým vizionářem a velkým státníkem; neochvějný ve svých základních přesvědčeních a často slabý a váhavý v detailech, měl velkou praktickou prozíravost a nebyl schopen bystré logické abstrakce; měl sklony k asketismu a silně smyslnou povahu.
Nejenže máme nejúplnější zprávy o celé Mohamedově povaze, ale také vlastníme jeho autentické dílo, Korán, který kázal ve jménu svého Boha; a přesto tento mimořádný, přitažlivý a odpudivý muž zůstává v mnoha ohledech záhadou. Setkal se s mnoha věcmi z judaismu a křesťanství, ale pouze ústními zprávami. Ačkoli zůstává otevřenou otázkou, zda Mohamed skutečně neuměl číst a psát, je jisté, že nečetl ani Bibli, ani žádné jiné knihy. Osoby, od kterých získával informace o starších monoteistických náboženstvích, musely být poněkud negramotní. To platí zejména pro jeho křesťanské učitele. Určité židovsko-křesťanské myšlenky ho však již brzy silně zasáhly; vzkříšení, soud, nebe a peklo, striktní monoteismus a marnost a trestnost všech forem modlářství. Cítil v sobě božské volání a vyslovil myšlenku, která ho ovládala jako slovo Boží; to, co proroci Izraele dělali ve výjimečných případech, se u něj stalo pevnou formou jeho učení. Možná nás mrzí hrubost představivosti, nedostatek logiky, nepopiratelná chudoba myšlení a mnoho dalšího v Koránu, ale takový účinek to na jeho posluchače nevyvolalo, zvláště když se jejich pozornost upoutala. Všechno to pro ně bylo nové, byli vzrušeni hrůzou i potěšením z těchto hrubých představ pekla a nebe, těmto naivním lidem nebyla slabost uvažování zřejmá, zatímco namáhavost tvrzení nabyla plného účinku. Navíc slyšeli jen roztříštěné útržky. Zjevení Koránu se uskutečňovalo postupně, trvalo více než dvacet let, a proto si neuvědomovali monotónnost, která nás odpuzuje.
Jak již bylo řečeno, Mohamed se ve svém rodném městě setkal s malým úspěchem, ačkoli se k němu přidali někteří z nejlepších a nejváženějších mužů, jako Saad ben Abi Wakkas a Omar. Teprve když učinil krok, který mezi Araby neměl obdoby, a opustil svůj vlastní kmen, se s hrstkou mekkských stoupenců přestěhoval mezi obyvatele Jathrebu, získal pevnou půdu pod nohama. Tito velcí, palmáři a zemědělci, byli energickým národem, ale intelektuálně se nevyrovnali Korejcům. Svou statečnost dokazovali především neustálými občanskými spory mezi dvěma klany, z nichž se skládali. Prostřednictvím svých židovských sousedů byli alespoň povrchně obeznámeni s mnoha náboženskými myšlenkami, kterými se Mohamed zabýval. Prorok si mezi nimi brzy získal velké množství stoupenců. Nastolil v jejich hranicích mír, uznávali ho (i když ne bez výjimek) za svého vůdce a spolu se společníky jeho putování tvořili nejprve většinu a později květ jeho armády.
Mohamed dobyl Mekkánce hlavně tím, že paralyzoval jejich karavanní obchod. Když osmý rok po svém odchodu z rodného města znovu triumfálně vstoupil do města, stačilo mu jen jedno velké střetnutí s určitými beduínskými kmeny, aby se celá Arábie postavila na jeho nohy a na jeho víru. Kdyby beduíni uzavřeli proti němu závazná spojenectví na obranu náboženských zvyklostí svých předků a (co pro ně bylo ještě důležitější) své vlastní nezávislosti, pracoval by marně; ale neschopnost čistého Araba sjednotit se ke společné akci a jednat disciplinovaně, a to i pro dosažení velkých cílů, mu umožnila získat na svou stranu jeden kmen za druhým silou nebo přátelskými prostředky. Dokonce se mu podařilo prakticky využít staré spojení mezi svou rodinou a stanem obydleným kmenem Choza’a v okolí Mekky. Zachoval si staré zvyky, kdekoli to bylo možné, instinktivně, spíše než úmyslně. Tak se i větší část pohanského uctívání Mekky navenek přizpůsobila monoteismu a v pravé víře začlenila do islámu. První důležité úspěchy, zejména bitva u Bedru (velká bitva podle arabských představ), v níž muži z Mekky ztratili asi sedmdesát mrtvých a sedmdesát zraněných, zanechaly hluboký a okamžitý dojem: úspěch je zkouškou proselytizérů. Drahé dary, které Mohamed dával ze své kořisti takovým významným mužům, kteří se hned v srdci nestali konvertity, také působily účinně; ve většině případů následovalo časem skutečné obrácení. Jednou ze skutečností (mimo jiné), podle které můžeme odhadnout výrazný dojem, který prorok na Araby vyvolal, je to, že jakmile se každý kmen podřídil nebo přijal jeho náboženství, vzdal se práva na odvetu za krev prolitou v boji. Za jiných okolností by se toto zřeknutí se krevní msty, nebo alespoň wergild, Arabům jevilo jako nejhlubší ponížení. Ale jakkoli těžké mohlo být pro Araby obecně uznat proroka za svého pána, v té době nebyl žádný pohan, který by upřímně bojoval za jeho náboženství. Nanejvýš se tu a tam objevila stará žena, která se rozplakala, když Mohamed zničil její modly. Porovnejte to se způsobem, jakým ostatní Semité bojovali za svou víru, jakým později sami Arabové bojovali za islám. Je tedy zřejmé, že jak již bylo řečeno, Arabové té doby své náboženství přerostli.
Nástupci Mohameda
Mohamed však sotva zemřel (632), když byla existence jeho náboženství a jeho říše znovu zpochybněna. Nezanechal žádné pokyny, jak má být vláda po jeho smrti prováděna. Vládce byl skutečně okamžitě ustanoven, aby ho nahradil. Jathreb, nyní nazývaný Medinat an nabi (město proroka), nebo jednoduše Medina (město), byl hlavním městem jako dříve, ale prostoduchý návrh Méďanů, aby měli jednoho panovníka a obyvatelé Mekky jiného, byl Mekkou s rozhodností odmítnut. Jeho nástupcem nebo místopředsedou (chalífou, chalífou) se stal Abú Bekr, Mohamedův nejbližší přítel a otec jeho oblíbené manželky. To je další důkaz vysoké úcty, které se Kórejci těšili; bylo totiž všeobecně známo, že Arabové by se nikdy nepodřídili někomu, kdo nebyl Kórejčan.
Většina z nich však po nějakou dobu projevovala jen malou ochotu zůstat poddanými nového církevního státu. Maximální ústupek, který udělali, bylo vyznání ochoty nadále vykonávat modlitbu salat[19] pětkrát denně, ale od té chvíle se již nepodřizovali placení roční kvóty ze svého dobytka nebo datlí na daních. Téměř všichni staří přátelé proroka, dokonce i Omar, který nyní po chalífovi ovládal největší autoritu, zoufale zkoušeli, že si Araby znovu podmaní. A zde opět rozpoznáváme víru, která hory přenáší, v nejplnější a nejúčinnější akci. Abú Bekr nebyl mužem vznešeného intelektu, ale byl pevně přesvědčen, že to, co Mohamed kázal, je čistá pravda, že jeho rozkazy musí být absolutně poslouchány a že Bůh pak dá jeho náboženství vítězství. A tato událost mu dala za pravdu. Dokonce trval na oslabení armády, kterou tak zoufale potřeboval, vysláním jednotky na expedici na sever, která v žádném případě nebyla naléhavě nutná, jen proto, že k ní Mohamed vydal rozkazy, aniž by předvídal svou vlastní smrt. Jinak se však obtížný úkol opětovného podrobení Arabů plnil s největší vervou. Jejich neschopnost dobrovolně se spojit pro jakýkoli velký cíl byla zjevnější než kdy jindy. Jejich rozptýlené síly nedokázaly odolat nepříteli sjednocenému pod jediným velením a s jasným cílem. Jednotlivé kmeny byly rychle pokořeny, ve většině případů bez uchýlení se k silné paži. Obyvatelé okresu Yamama kladli zoufalý odpor; byli to orci půdy a stoupenci Maslamy (muslimové ho s opovržením nazývali Musailima neboli „malý Maslama“), který se v pozdějších letech Mohameda etabloval jako opoziční prorok. Bojovali za své usazené domovy a svou víru a bitva proti Maslamovi byla mnohem krvavější než kterýkoli předchozí konflikt.
Druhé dobytí Arábie by sotva mohlo být dosaženo, nebýt Kórejců, kteří nestáli po boku Abú Bekra bezvýhradně. Vůdci, kteří po léta bojovali proti prorokovi na dotčeném poli a v boji ztratili své nejbližší příbuzné, si začali uvědomovat (někteří z nich před dobytím Mekky a většina bezprostředně po něm), že nadvládou Kórejšity enormně získají na moci a významu. Mohamedův úžasný úspěch učinil z většiny z nich do jisté míry věřící. Několik z těch, kteří byli jeho nejhorlivějšími odpůrci, později padlo nebo bylo těžce zraněno jako zastánci jeho náboženství. Velitel, který nesl hlavní tíhu bitvy o podmanění vzbouřených Arabů a projevoval stejnou míru prozíravosti a energie, byl Kórejšita Chálid ben al-Válid, tentýž, který byl hlavním zdrojem vítězství Kórejců nad Mohamedovými vojsky u hory Óhod nedaleko Medíny o osm let dříve.
Muslimské dobytí
Arábie byla sotva znovu dobyta, než začala velká invaze do dalších zemí. Sám prorok zahájil několik podniků proti Sýrii, ale bez zvláštního výsledku. Velkým úkolem, kterého bylo nyní třeba dosáhnout, bylo proměnit arabské hordy z vzpurných poddaných v radostné Boží bojovníky s dvojí vyhlídkou na pozemskou kořist a nebeskou odměnu. Zde rozpoznáváme ruku Omara, na kterého svrchovanost přešla přímo po smrti Abu-Bekra krátce poté. Dobyvatelské války, které zahájil, byly korunovány brilantním úspěchem. Stojí za to se nad tímto tématem krátce a podrobně zamyslet.
Arabské kmeny byly často pro poddané římské a perské říše problematickými nepřáteli a nikdo by si ani nesnil, že by mohly představovat hrozbu pro kteroukoli z nich. Je pravda, že když začaly muslimské vpády, oblasti postižené jako první se ocitly v žalostné situaci. Časté války mezi Římany a Peršany obě říše těžce oslabily, a to zejména v případě poslední velké války, která trvala od roku 607 do roku 628. Velké oblasti římského území, zejména v Palestině, Sýrii a Egyptě, byly Peršany strašlivě zpustošeny a po léta okupovány. Statečnému a lstivému císaři Herakleiovi se však podařilo zvrátit štěstí a nakonec Peršanům nadiktoval mírové podmínky na jejich vlastní půdě. Poté byla Perská říše rozervána spory o nástupnictví. Obě říše ztratily arabské základny, které kdysi vlastnily. Peršané zničili římské vazalské království Ghassanidů a jejich vlastní podřízenou dynastii v Hiře (která později přijala křesťanskou víru) sesadil z trůnu král Chosroes II. Pošetilost této situace se brzy ukázala. Beduíni z kmene Šajbanů naprosto rozdrtili perské královské armády u Ibú Karu na hranicích Babylonie, pravděpodobně právě v době, kdy královské síly vítězně postupovaly vzdáleným západem. Nebyla to velká bitva a jejím jediným přímým důsledkem pravděpodobně bylo, že beduíni vydrancovali nebojovné rolníky ze sousedních oblastí; ale vítězství nad armádou složenou zčásti z pravidelných vojsk dodalo Arabům sebevědomí. Právě tento kmen Šajbanů se vyznamenal při prvním muslimském postupu na perské území.
Nicméně v ohromném úspěchu, který muslimy doprovázel, zůstává mnoho záhad. Jejich armády nebyly příliš velké. Císař Herakleios byl schopný muž, který měl za sebou veškerou prestiž vítězství. Když začal velký boj mezi muslimy a Peršany, občanské války říše skončily a ona měla mocného vůdce – ne však Jezdegerda, svého mladého panovníka, ale mocného prince Rustema, který mu opatřil korunu. Velké finanční potíže, do kterých se obě říše nepochybně dostaly, musely mít vliv na počet a výkonnost jejich vojsk, ale to, že se stále k něčemu hodily, je zřejmé ze skutečnosti, že jak rozhodující bitva na řece Jarmuk (srpen 636), v níž byli Římané poraženi, tak i bitva u Kadisije (konec roku 636 nebo začátek roku 637), v níž perské zbraně čekal podobný osud, trvaly několik dní. Odpor, který kladli, musel být velmi houževnatý. Římské a perské armády sice mohly zahrnovat nepravidelné jednotky různých druhů, ale rozhodně se skládaly převážně z disciplinovaných vojáků pod vedením zkušených důstojníků. Peršané přivedli do bojiště slony a také své obávané jízdní kyrysníky. Mezi Araby neexistoval čistě vojenský řád; bojovali v pořadí svých klanů a kmenů. Toto, ačkoli pravděpodobně zajišťovalo silný pocit kamarádství, v žádném případě nebylo adekvátním ekvivalentem pro pravidelné vojenské jednotky. Freiherr von Kremer[20] správně vidí v salátu do jisté míry náhradu za vojenský dril. Při tomto obřadu byli Arabové, dosud zcela nezvyklí na disciplínu, nuceni hromadně opakovat formule s přísnou přesností po svém vůdci a kopírovat každý jeho pohyb a každý muž, který nebyl schopen vykonat salát se shromážděním, byl nicméně vázán přísným dodržováním formy modlitby, v níž byl poučen. Hlavním faktorem však byl silný kolektivní cit muslimů, stále rostoucí nadšení pro víru i u těch, kteří byli zpočátku lhostejní, a pevné přesvědčení, že bojovníci za svatou věc, ačkoli jim smrt na bojišti zabrání v podílu na kořisti vítězství na zemi, se přesto v nebi podílejí na nejkrásnějších pozemských radostech. Tak se Arabové bez pána, kteří navzdory své chlubnosti neměli na hrdinské činy příliš žaludek, proměnili v neodolatelné Alláhovy bojovníky. Byl to nejvyšší triumf semitské náboženské horlivosti, projev ve velkém měřítku toho, že mezi Araby smysl pro náboženství pouze dřímal, aby se probudil, když se naskytla příležitost, s opravdovou semitskou zuřivostí. Totéž se od té doby opakovalo znovu a znovu v menším měřítku.
Pokud jde o ostatní věci, pokud víme, arabské kmeny se těchto dobyvačných válek neúčastnily všechny stejně. Zdá se, že zejména velké kmeny chující velbloudy z vysočiny vnitrozemí se na nich podílely mnohem menším způsobem než kmeny ze severních oblastí Jemenu. Nanejvýš důležité bylo, že nejvyšší velení bylo téměř výhradně v rukou mužů z Kórejštiny, kteří se v té době projevili jako rasa rozených vládců. Vedli islám od vítězství k vítězství a celkově se ukázali jako dobří muslimové, aniž by se však zřekli své světské moudrosti. Především jsme nuceni obdivovat dovednost, opatrnost a odvahu, s níž Omar ze svého hlavního stanu v Medíně řídil tažení a základy reorganizace v dobytých zemích.
Tento neuhlazený a přísně ortodoxní muž, který žil s nejvyšší arabskou prostotou, zatímco do pokladnice říše proudily nevyčíslitelné příjmy, se ukázal jako jeden z největších a nejmoudřejších panovníků. Jeho příkaz, aby Arabové v dobytých zemích nezískali žádný pozemkový majetek, ale aby všude tvořili vojenskou kastu placenou státem, byl velkolepě koncipován, ale z dlouhodobého hlediska se ukázal jako neproveditelný. Někteří křesťanští Arabové zpočátku bojovali proti muslimům, ale bez velké horlivosti. Většina z nich brzy vyměnila křesťanství, které nikdy příliš nešlo, za národní náboženství. Velký kmen Taghlib v mezopotámské poušti byl téměř jediným, v němž si křesťanství udrželo svou nadvládu po delší dobu, ale přesto se plně podílel na osudech muslimské říše a i tam starší víra postupně zanikala, jak se zdá, že se to stalo u všech Arabů čisté krve.
Vítězství muslimů pod Omarem pokračovala i pod jeho nástupcem Osmanem. Sýrie, Mezopotámie, Babylonie,[21] Asýrie, větší část vlastního Íránu, Egypt a některé další severní části Afriky již byly dobyty. Obyvatelé římských provincií se téměř všude podrobili dobyvatelům bez boje; v některých případech k nim dokonce učinili nabídku. K tomuto výsledku do značné míry přispěly žalostné christologické spory: většina Syřanů a Koptů byli monofyzité a v důsledku toho byli mnoha způsoby pronásledováni stoupenci Chalcedonského koncilu, kteří získali moc v Konstantinopoli. Navíc v jiných ohledech nebyla římská vláda té doby způsobilá k tomu, aby inspirovala své semitské a egyptské poddané k velké oddanosti. Vláda Arabů, ačkoli byla přísná, byla zpočátku spravedlivá a především svědomitě dodržovali všechny smlouvy, které s nimi uzavřeli. A obyvatelé těchto zemí byli zvyklí na podřízenost. Je však nepravděpodobné, že by vítězům prokázali mnoho pozitivních služeb kromě občasného působení jako špioni, a nesmíme příliš zdůrazňovat podmanění si celkově neválčujícího národa. Dokonce i v Íránu, kde islám čelil mnohem silnějšímu opozičnímu tlaku na národní a náboženské půdě, většina obyvatelstva, zejména ve venkovských oblastech, kladla nanejvýš neuspořádaný odpor, zatímco vítězové měli ještě mnoho bitev před sebou s vojsky krále a šlechty.
OBČANSKÉ VÁLKY MEZI MUSLIMY
Tuto dobyvatelskou dráhu přerušily velké občanské války. Arabové neznali nic mezi úplnou svobodou a absolutní monarchií. Ta byla formou, kterou chalífát zpočátku nabyl, ale všeobecně se předpokládalo, že vládce je povinen striktně dodržovat náboženské zákony. Když byl Osman, zestárlý a zesláblý, doveden nadměrným protekcionářstvím a dalšími příčinami k porušení náboženských zákonů, výsledkem byla vzpoura, v níž nakonec zahynul (656). Po vraždě následovaly roky občanských sporů a o několik desetiletí později se celá věc opakovala. Válka byla vedena pod náboženskými záminkami a do jisté míry z náboženských motivů; ale v podstatě se jednalo o boj o svrchovanost mezi různými členy Korejštiny. Do hry byly vloženy staré i nové kmenové nepřátelství, které přimělo kmeny, aby se přidaly k jedné z vedoucích stran. Výsledkem dvou velkých občanských válek bylo, že v každém případě se do čela říše postavil nejschopnější muž; Prvním, kdo tak učinil, byl po vraždě Alího, Mohamedova zetě, Umajjád Moavíja, syn Abú Sufjána, vůdce pohanů Mekky proti Mohamedovi. Za jeho vlády se Damašek, kde žil mnoho let předtím jako guvernér, stal hlavním městem místo Medíny. Vítězem ve druhém případě se stal Abd al-Melik z jiné větve rodiny Umajjádů. Oba byli muži s velkými schopnostmi, ale v podstatě světským smýšlením. Jeden z prorokových vnuků, syn Alího, uzavřel mír, zatímco jiný, jménem Husajn, padl při pošetilém pokusu o vzpouru (680); ačkoli byl od té doby považován za mučedníka a bylo prolito mnoho krve, aby se jeho smrt pomstila faktickým vládcům. Zbožní stáli stranou, zarmouceni nebo rozhořčeni, ale svrchovanost zůstala v rukou Umajjádů. Pro Evropu byly tyto občanské války ničím jiným než spásou. Kdyby nezastavili arabské dobývání, islám si mohl už tehdy podmanit Malou Asii, Balkánský poloostrov a celé Španělsko a rozšířit se i za jejich hranice do Galie a odlehlejších zemí.
Arabové té doby věděli, jak dobýt a pevně udržet to, co dobyli; na organizaci měli menší nadání. Kdekoli mohli, nechali administrativu, a zejména zdanění, tak, jak ji našli. Zpočátku byl daňový rejstřík veden v řečtině v bývalých římských panstvích a v perštině v perských; a teprve po více než půl století se arabština stala dominantním jazykem v oficiálním účetnictví. Umajjádové získali vládu díky loajalitě syrských Arabů; byli připoutáni k Sýrii a odtud bylo těžké ovládat velké plochy území na východě. Navíc muslimové z Babylonie, v mnoha ohledech důležitější provincie, byli k nim celkově nepřátelští. A co bylo horší, starý nedostatek disciplíny mezi Araby se silně projevil v nové podobě. Místo toho, aby se malé klany vzájemně hádaly, jak tomu obvykle bývalo v minulosti, seskupovaly se do velkých a vzájemně nepřátelských skupin. Jeden z nich se skládal z jemenských Arabů (skutečných či domnělých), další dva z kmenů, které se hlásily k Izmaelovi, Mudharů a Rabií. Pokud se kalif nebo kalifův zástupce postavil na stranu Jemenu, měl proti sobě Mudhary; pokud upřednostňoval Rabii, Mudharové byli rovněž nepřátelští atd. V odlehlejších provinciích vedli nepřátelští Arabové někdy mezi sebou pravidelné války za vlastní potřebu. K tomu se přidávalo povstání fanatiků různého druhu. Nikdo kromě nejschopnějších Umajjádů (a celkově to byla schopná dynastie) nedokázal udržet byť jen snesitelný pořádek v rozlehlé říši, která po skončení občanských válek rozšiřovala své hranice stále dále a dále. Krátká vláda slabocha nebo libertina stačila k tomu, aby všechno zkazila. Čistě arabská říše postrádala prvky stability.
Mezitím však velké masy dobytých národů přešly k islámu. Časové výhody na jedné straně a vhodnost tohoto hrubozrnného náboženství pro Semity a pravděpodobně i pro méně vzdělané Egypťany na straně druhé vedly k opuštění křesťanství, které v těchto končinách bylo jen o málo lepší než islám. Ale i v Íránu nové náboženství brzy dosáhlo velkého pokroku díky svým vlastním zásluhám, i když na některých místech (nutno přiznat) velmi na úkor čistoty svého původního charakteru. Národní hrdost Arabů nemohla snést praktické uplatnění teoretického principu islámu, že všichni věřící by měli být absolutně rovni. Noví konvertité zůstali muslimy druhé třídy a alespoň v některých oblastech tento rozdíl pociťovali hořce. I v době druhé velké občanské války tito takzvaní „klienti“ (máválí) při jedné příležitosti sehráli významnou roli, i když jen jako nástroje ambiciózního Araba.
Působení „klientské“ populace tohoto druhu bylo plné mnohem větších důsledků, když se proti Umajjádům postavila další korejská rodina – Abbásovci, potomci Mohamedova strýce. Jeden z jejich velkých vyslanců se postavil do čela muslimských domorodců z východní Persie (Chorásánu) a s pomocí těchto Íránců si Abbásovci zajistili trůn (750). Tuto změnu je třeba do značné míry považovat za silnou reakci perského elementu proti arabskému. Dlouhá řada velkých orientálních říší byla přerušena čistě arabskou říší a tato posloupnost byla nyní obnovena. Sídlo vlády bylo opět přeneseno do Babylonie; Bagdád zaujal místo Babylonu a Ktésifonu. Velké státní úřady již z velké části obsazovaly osoby jiného než arabského původu. Stará arabská hrdost na původ byla pobouřena skutečností, že se nyní nepřikládala žádná váha úvaze o tom, zda matka vládce byla svobodná žena nebo otrokyně, a že se tak arabský kmen vládnoucí dynastie s postupem času stále více prolínal s cizí krví. Druhou perskou reakci signalizuje vítězství, které po vleklém boji dosáhl chalífa Mamún, syn Peršanky, nad svým bratrem Amínem, jehož matka pocházela z rodu Abbásovců (813). Mamúnovy jednotky byly téměř výhradně Peršané. Jejich vůdce, Peršan Táhir, založil první polonezávislou svrchovanost na íránské půdě. Formy vlády zůstaly do značné míry arabské a arabština zůstala rovněž úředním jazykem, ale skutečné arabské království stále více ustupovalo do pozadí. Především profesionální jednotky rekrutované z národů Východu, nebo dokonce i Dálného Západu, téměř zcela nahradily arabské oddíly.
Proces arabizace pokračoval rychlým tempem v severosemitských zemích, Egyptě a dokonce i ve velkých oblastech „Okcidentu“ (Maghrebu),[22] ale toto arabsky mluvící obyvatelstvo s vyznáním islámu a převahou nearabských prvků se v myšlení a cítění značně lišilo od Arabů čisté krve, kteří byli od té doby (stejně jako před dobami islámu) téměř výhradně zastoupeni beduíny a obyvateli oáz Arábie a několika míst v Africe. Velká historická role čistých Arabů byla naplněna. Tato neoarabská národnost však dala víceméně stejný charakter všem islámským zemím. To platí do značné míry pro Írán a země, které s ním hraničily na severovýchodě, jihu a jihovýchodě, pokud spadaly pod vliv arabského náboženství.[23] Východní provincie chalífátu však nepřijaly arabský jazyk (který se stal dominantním v hlavních zemích západní poloviny a dokonce i ve velké části Maghrebu) o nic více než východní polovina Římské říše přijala latinu v době, kdy byl západ téměř kompletně romanizován. Arabský jazyk však měl hluboký vliv na Peršany a všechny národy, které čerpaly svou kulturu z Persie. Ne nadarmo byla i v posledně jmenované zemi arabština dlouho jazykem vlády, náboženství, erudice a poezie, a do jisté míry jím zůstala i poté, co se znovu prosadil rodný jazyk. Perština (a podobně hindustánština, kurdština atd.) si z arabštiny do značné míry vypůjčila, zejména v oblasti abstraktních pojmů – což bychom vzhledem ke starobylosti perské civilizace a novosti arabské civilizace neměli očekávat. Vliv arabštiny je patrný i v nejodlehlejších odvětvích moderní perské literatury, stejně jako všechny teutonské jazyky nesou stopy hlubokého vlivu latiny, která dříve v Evropě zaujímala v mnoha ohledech analogické postavení s arabštinou v islámských zemích.
VLIV PERSIE NA MUSLIMY
Pokud však arabský duch v mnoha ohledech pozměnil ducha Persie, opačný účinek nebyl méně silný, možná ještě silnější. Mnoho politických institucí, forem zdvořilé společnosti, ba dokonce i městského života jako celku, luxusu, umění a dokonce i módy odívání přišlo k Arabům z Persie. V období Umajjovců zůstává arabská poezie v podstatě věrná metodám starých pohanských beduínských básníků; ačkoli vedle nich – a zejména v dílech nejlepších básníků – pozorujeme postupný rozvoj elegantnějšího stylu, který odpovídá kultivovanějšímu vkusu měst, a dokonce i dvorské básnické školy. I v pozdějších dobách však metody starších básníků našly mnoho napodobitelů. Po abbásovském období však již pisatelé arabských básní, vzato jako celek, nebyli muži čistého arabského původu; mnozí byli svobodní muži nebo muži nízkého původu a perské či aramejské národnosti. Během muslimského období tedy i původní perští básníci začínali psát v arabštině, a proto se rozvíjející škola perské poezie úzce držela tradic arabské školy, a to jak v metru a všech bodech struktury, tak i v námětu a slovním vyjádření. Bohužel se ukázala být stejně ochotná napodobovat umělost, do níž se arabská poezie v tomto období propadla. Je pravda, že perská poezie od samého počátku vykazovala určité charakteristické rysy a že její nejušlechtilejší výtvor, národní epos, je obecně řečeno originální, ačkoli i v něm je v detailech silný arabský vliv.
Lesk arabské kultury, zejména ten, který se projevoval ve velkých městech Babylonie, centrální provincie, pramenil z hojného promíchávání perských a arabských prvků. V některých z těchto měst persky mluvila většina obyvatelstva, alespoň v prvních stoletích islamismu. Vliv byzantské civilizace na arabskou, ačkoli mnohem menší, by neměl být přehlížen. Po staletí si vyšší třídy Babylonie, ať už byly luxusní a často lehkovážné, udržovaly vysokou úroveň intelektuální aktivity. Dar vyjadřovat se elegantní arabštinou s perským šarmem a perským vtipem byl velmi ceněn. Podobná centra vyšší kultury existovala v dalších arabsky mluvících zemích až po Španělsko a po určitou dobu i na Sicílii. Po všech rozlehlých oblastech islámu muži hodně cestovali, částečně proto, aby si doplnili vzdělání a získali eleganci světského člověka, částečně z čisté lásky k cestování a touhy po dobrodružství. Veřejné i soukromé společnosti šlechticů a učenců existovaly v každém městě jakkoli významného. Čilý obchod po souši i po moři významně přispěl k rychlé výměně zboží mezi těmi nejodlehlejšími regiony, dokonce i mezi těmi, které ležely daleko za hranicemi islamismu, a výsledkem obchodu bylo nahromadění obrovského bohatství ve velkých městech. Tam také plynuly daně vybírané per fas et nefas od obyvatel rovin. Ve velkých městech arabského světa samozřejmě nechyběla bída, o nic víc než v dnešních městech Evropy a Ameriky.
ARABSKÉ ZÁZNAMY A TRADICE
Muslimové začali velmi brzy předávat životopisné záznamy o prorokovi, zpočátku ústně, ale převážně autenticky. Ještě důležitější pro celý muslimský svět bylo předávání a shromažďování předpisů pokrývajících celý život, které měly být zachovány v přesné podobě, v jaké je prorok pronesl nebo jak byly jeho činem zpřístupněny.[24] Pro nás je dnes nanejvýš výhodné, že historie Mohamedových nástupců, jejich velkých výbojů a říše tak bezprostředně navazuje na jeho vlastní. Různé záznamy se dříve předávaly se jmény těch, kteří za ně ručili, od prvního očitého svědka až po posledního vypravěče, přičemž různé verze výpovědí byly umístěny těsně vedle sebe. Takto se k nám vedle sebe dochovaly příběhy vyprávěné z pohledu naprosto odlišných stran, mnohé z nich se zabývají nejdůležitějšími událostmi prvních století islámu, takže historická kritika je často schopna zjistit hlavní rysy toho, co se skutečně stalo, s mnohem větší jistotou, než kdyby si Arabové sami sestavili řádnou historii a manipulovali se svými autoritami po svém. Také tradice o činech a dobrodružstvích starověkých hrdinů Arábie byla pečlivě uchovávána a velká část z ní se k nám dochovala.
UČENÍ ARABŮ
V tomto, stejně jako ve všech odvětvích exaktní vědy muslimů, stojí arabština zpočátku samostatně a i v pozdějších dobách zaujímá přední místo, ať už byl bezprostředně dotyčný student čistého arabského původu (což byl pravděpodobně velmi zřídka případ), nebo smíšené či cizí krve. To platí především pro vědy související s teologií a pro všechny obory poznání vyučované ve školách. Ani jedna z věd ve vlastním slova smyslu nebyla Araby (a slovo lze chápat v nejširším slova smyslu) vyvinuta z jejich vlastního vnitřního vědomí, dokonce ani gramatika, první odvětví vědy, které nabylo podoby exaktní vědy; některé ze základních pojmů, které jsou v ní obsaženy, vznikly v Aristotelově logice. Tato věda, která vznikla z nutnosti výkladu Koránu a starověké poezie a z touhy zachovat klasický jazyk beduínů, který byl v zemích, které dobyli, náchylný k rychlým změnám, se tehdy, pravda, rozvíjela velmi nezávisle. Arabská filozofie je především zcela závislá na řeckých dílech, z nichž většina byla přeložena z originálu Syřany nebo známa prostřednictvím syrských verzí.[25] Dokonce i islámský dogmatismus byl nucen přijmout metody pohanské filozofie Řecka.
Muži, kteří položili základy arabské vzdělanosti, většinou nebyli arabského původu, ačkoli výjimek je více, než se obecně předpokládá. Sibawaih, který sepsal první velký souhrn arabského jazyka, byl Peršan; ačkoli prakticky vše, co udělal, bylo shromáždění toho, co slyšel od svých učitelů, z nichž hlavní, Khalil, byl s největší pravděpodobností čistokrevný Arab. A toto dílo, v němž pozdější školy co se týče obsahu, nepokročily příliš, je co do formy velmi neohrabané a stejně nesystematické, jako by byl čistého arabského původu. Přesná systematizace je pro pravého Semitu obtížná. Vzestup, který arabský jazyk uplatňoval během staletí, v nichž byl intelektuální život islámských zemí na vrcholu slávy, je nejlépe patrný ze skutečnosti, že i ti Peršané, kteří si nárokovali přednost pro svůj vlastní národ, vyjadřovali své názory v tomto smyslu v arabských dílech.
Na tomto místě je samozřejmě nemožné ponořit se do dějin arabské vzdělanosti; můžeme trvat pouze na jednom jediném bodě, a to, že (alespoň v těch odvětvích vědy, která byla nejvíce ceněna) bylo dosaženo vyvrcholení brzy a tyto obory byly poté popsány v nesčetných dílech – kompendiích, abstraktech, komentářích a veršech – bez jakékoli zvláštní odchylky v tématu. Jak daleko medicína, přírodní vědy a matematika pokročily nad úroveň, které Řekové (a možná i hinduisté) dosáhli díky dílům psaným v arabštině, nejsem schopen říci.[26] Průměrná úroveň velmi četných arabských kronik je podstatně vyšší než u latinských kronik středověku, protože jednak pisatelé prvních jmen byli muži přímo v živé realitě, někteří z nich skutečně muži značného významu, zatímco ty druhé byly obvykle psány v klášterech. Dokonce se setkáváme se základy historické kritiky, nebo alespoň komplexního historického přehledu. Množství arabských děl obsahujících biografie významných mužů, učenců, básníků atd. je skutečně ohromující, stejně jako bohatství antologií všeho druhu, v nichž se střídá poezie s prózou. Ve svých dílech o literární historii mají opět ve zvyku uvádět mnoho ukázek básní jednotlivých autorů, o nichž se hovoří. Mezi těmito antologiemi a díly o dějinách literatury jsou některé pozoruhodné a pro nás nejvyšší hodnoty.
Dále jsme velmi zavázáni arabským autorům geografických děl. Téměř všechna jsou založena na skutečném pozorování a psána s praktickým cílem, a proto mají velkou výhodu oproti pouhým akademickým dílům. Všude, kde geografie nabývá přísně vědecké podoby, je však vděčná systému Ptolemaia.
Muslimská filozofie (jejími nejvýznamnějšími představiteli byli muži nearabského původu, Peršané, Španělé atd., ačkoli všichni samozřejmě psali arabsky) je zcela vyznáním řecké filozofie, ačkoli se tu a tam povznáší k výkladu velkých originálních myšlenek. Totéž platí i pro mysticismus, který je v podstatě v ostrém rozporu s vědeckými spekulacemi. Původně cizí vývin mezi Araby, s kořeny částečně v neoplatonismu a křesťanství, částečně v hinduistické a perské půdě, přesto dosáhla mezi muslimy pozoruhodného rozvoje. Veškeré spekulace byly dominantním náboženstvím striktně omezovány. Liberálnější duchové (kterých nikdy nebylo mnoho) byli nuceni ve svých výrocích zachovávat maximální opatrnost; ačkoli v islámu byla pravděpodobně větší svoboda myšlení než v křesťanské Evropě.
Ať už si arabskou vědeckou literaturu jako celek vážeme jakéhokoli úsudku, jakkoli snadno připustíme, že v poměru k jejímu obrovskému objemu je role originality malá, zatímco role opakování opakování je skutečně velmi velká, přesto je celkově mnohem lepší než soudobá evropská literatura. Marně bychom tam hledali díla, jako je např. velká Kniha písní, která nám v rozmanité podobě představuje vývoj arabské poezie až do pozdních muslimských dob a životy a činy Arabů starých dob i pozdějších dvorů (desáté století); nebo geografické dílo Mukaddasiho (desáté století), díla Birúniho (Peršana z okolí dnešní Chivy, desáté a jedenácté století) o chronologii a dalších tématech, která jsou stejně pozoruhodná svým bystrým pozorováním a přísně vědeckým duchem; geografický slovník Jakuta (muže byzantského původu z dvanáctého a třináctého století); politicko-historický úvod do kroniky Ibn Chaldúna (z Tunisu, čtrnácté a patnácté století) a mnoho dalších. Teprve těsně na úsvitu renesance Evropa postupně prosazuje svou rozhodující převahu nad Východem ve všech sférách intelektuálního života. Arabská literatura má pro nás zvláštní a nejvyšší význam, protože její rozsáhlý zdroj nám představuje komplexní a živý obraz života a myšlení v rozsáhlých oblastech Blízkého Východu. Bez ní bychom orientálním národům starověku mnohem hůře rozuměli. Z tohoto hlediska má studium arabštiny ještě větší význam jako pomůcka pro správné pochopení Starého zákona a klínopisných nápisů než z čistě jazykových důvodů pro interpretaci hebrejštiny a asyrštiny.
VLIV ARABŮ NA EVROPU
Hlavní vliv arabské vzdělanosti na evropskou spočívá v tom, že několik řeckých děl, která byla přeložena do arabštiny, a několik arabských děl, která šla ve stopách řečtiny, bylo přeloženo do latiny buď z originálu, nebo prostřednictvím hebrejských verzí, a tak se staly učebnicemi pro Evropany. Původní myšlenky arabských autorů o medicíně a matematice mohly být západním národům předány také překlady jejich spisů. S největší pravděpodobností nějaký Evropan čas od času studoval medicínu pod přímým vedením orientálního lékaře. Překlady některých arabských knih pohádek a bajek, původně z Indie, byly v Evropě široce rozšířeny. Arabská poezie sotva ovlivnila evropskou, nanejvýš lze z pozdější arabské poezie napodobit několik románských veršů. Obecně řečeno nelze než říci, že v oblasti intelektuální činnosti byl vliv muslimů na křesťanský svět mnohem slabší, než bychom očekávali, vezmeme-li v úvahu nespočet styčných bodů mezi nimi ve Španělsku, na Sicílii, v místě křížových výprav a jinde. Na druhou stranu si Evropané od Orientálců vypůjčili mnoho detailů vnější kultury a luxusu.
Konec chalífátu se shodoval s koncem slavného období arabské říše a znamenal jeho konec. Ještě předtím, než k němu došlo, Mongolové zničili vzkvétající civilizaci Východu zničením velkých měst a masakrováním jejich obyvatel. Zbytky arabské kultury našly útočiště v Egyptě, kam Mongolové naštěstí nepronikli.
Přesto i toto dobytí ve skutečnosti podpořilo šíření islámu. Mongolové se usadili mezi muslimy a brzy sami přešli k islámu. Větší část Malé Asie již byla Seldžuky získána k turecké národnosti a islámské víře a odtud vznikla říše osmanských Turků, která byla po staletí postrachem Evropy. Právě v době, kdy byl islamismus po zdlouhavém boji vytlačen ze Španělska, nesli zuřiví a fanatičtí ctitelé Boha Arábie prapor jeho proroka daleko na cestě do Evropy. A zatímco válečníci bojovali za slávu Alláha, v teologických školách Osmanské říše se horlivě rozvíjelo arabské učení, stejně jako ve středověku, a probíhalo mnoho výuky a literární práce podle staršího arabského a perského vzoru a čas od času vzniklo dílo skutečné vědecké hodnoty. Toto středověké úsilí o učení stále převládá všude, kde má islám vládu, a jeho sféra, ačkoli je v Evropě omezená, má obrovský rozsah v Asii a Africe a stále se rozšiřuje. Je pravda, že v mnoha islámských zemích je vliv moderní Evropy citelný i ve vzdělávání, ale nesahá hluboko a opravdový muslimský učenec stále kráčí ve stopách pravých věřících, svých předchůdců. A Mekka, domov proroka, s jeho svatyní a teologickou školou, je dodnes náboženským centrem pro všechny, kdo uznávají jeho tvrzení, recitují arabské formule modlitby a naslouchají – i když ve většině případů bez sebemenšího porozumění – arabské knize Boží. Zbožný poutník se tam vydá alespoň jednou za život, pokud je to možné, a nezanedbává ani návštěvu Mohamedova hrobu v Medíně. Toto neustálé shromažďování poutníků ze všech stran v Mekce a vliv, který na jejich rodné země vykonávají teologové, kteří se tam usadili, ať už dočasně nebo trvale, mají nejvyšší význam pro jednotu a sílu islámu, nebo alespoň pro vyznání víry, které zahrnuje, a které zastává mnohem větší počet semitských ras. Jazykem Svatého města je arabština, ale obyvatelstvo je směsicí nejrůznějších národnostních prvků.[27]
POZDĚJŠÍ ISLÁMITSKÁ HNUTÍ
Arabové v Arábii (jak již bylo řečeno) již dávno ztratili místo v dějinách světa, které kdysi zastávali za zcela výjimečných okolností. Pouze dvakrát od té doby se silné hnutí projevilo alespoň v nejbližších islámských zemích. V desátém století se Karmaté, tajná sekta perského původu, nepřátelská vůči abbásovským chalífům a v podstatě vůči islámu vůbec, pevně usadili v části severovýchodní Arábie, která byla velmi obtížně dostupná. Jejich vůdcům se podařilo získat si na svou stranu mnoho beduínů vyhlídkou na kořist, a tak byly karavany poutníků často masakrovány nebo oloupeny o vše, co měly; některá z velkých babylonských měst byla několikrát dobyta a vypleněna; samotná Mekka byla dobyta během poutního svátku; posvátný Černý kámen byl unesen (930) a poutě byly na čas ukončeny. Tyto akce byly dokončeny za velkého krveprolití. Černý kámen byl nakonec obnoven po jednadvaceti letech po zaplacení vysokého výkupného. Karmaté byli tajně spojenci s Fátimy, antikalifskou dynastií v Africe, která se hlásila k původu z Alího a Fátimy, dcery Mohameda. Pomalu upadali zpět do bezvýznamnosti.[28] Existuje určitá souvislost mezi výše zmíněnými událostmi a migrací některých beduínských kmenů pod záštitou Fátimů z Arábie do Horního Egypta a odlehlejších částí severní Afriky, kde páchali velké pustošení (jedenácté století).
A v osmnáctém století vzniklo v srdci Arábie puritánské hnutí Abd al-Wahhaba s cílem obnovit islám do jeho původní čistoty a odmítnout všechny inovace, které se časem vkradly, od uctívání hrobů svatých až po kouření tabáku. Wahhábové si na čas pod svůj vliv podmanili většinu Arábie, včetně svatých měst, vyžadovali pečlivé dodržování náboženských předpisů, ve všem přísně vládli a nastolili mírové podmínky, jaké tato země, předurčená k bezpráví, neznala od dob chalífátu. Wahhábové byli kacíři, protože nerespektovali „katolický“ princip, který v islámu získal přijetí, že vše, co bylo přijato konsensem celé církve, je závazné pro všechny lidi; ačkoli se samozřejmě udržovala fikce, že tento konsenzus je vždy v souladu s původním charakterem víry. Oni naopak brali naprosto vážně zásadu, která byla v teorii všeobecně uznávaná, že každá inovace v oblasti náboženství je zcela zavrženíhodná.
Velká jednoduchost Mohamedova náboženství umožnila obnovit jeho nedotčenou čistotu v mnohem větší míře, než by mohutné úsilí šestnáctého a následujících století mohlo vést k návratu k prvotnímu křesťanství; a kromě toho se podmínky tehdejšího života v Arábii příliš nelišily od těch, které panovaly v době proroka. Několik teologů Osmanské říše dokonce uznalo wahhábísty za ortodoxní. Tito fanatičtí fanatici však byli turecké vládě z více než jednoho důvodu nepříjemní, a proto jejich moc po zoufalém boji zlomil Muhammad Alí z Egypta. Wahhábismus ve skutečnosti existuje dodnes ve vnitrozemí Arábie, ale pod dvěma vzájemně nepřátelskými dynastiemi a (přestože občas vyslal své vyslance až do Indie) bez velké vyhlídky na šíření. Je pevně zakořeněn pouze mezi nekočovnými Araby. Beduíni nikdy neposlouchají wahhábístického vládce, s výjimkou případů, kdy jsou k tomu donuceni. Vždycky se zdráhají sloužit pánům a ačkoli jsou oživeni muslimským duchem, velmi nedbají na plnění svých náboženských povinností. Neváhají ani vymáhat, co se dá, od poutních karavan, ať už je otevřeně přepadnou, nebo vybírají mýtné za výsadu průchodu jejich územím. Celkově vzato se život dnešních beduínů stále silně podobá životu jejich dávných předků, ale jejich intelektuální úroveň, jak se zdá, klesla z výšky, kterou si udržovala v době Mohameda. Zdá se, že i počet míst v Arábii vhodných pro zemědělství se zmenšil v důsledku zanedbávání a úpadku zavlažování.
Skutečnost, že několik míst na pobřeží má určitý význam pro evropský obchod a politiku, nemá pro zemi jako celek žádný význam, a